X_12) STAŘEC A LOTRPÍČ
Orlice se chtěla věnovat svým mateřským povinnostem, ale nakonec souhlasila, že Muflonboye i Maxmiliána donese kus cesty za hranice Země krále Miroslava. Odtamtud už ale mladíci museli pokračovat pěšky, protože Maxmilián odmítl ukrást koně. V žilách mu kolovala královská krev, nebyl to žádný zloděj. Šli tedy mlčky po svých. Museli si dávat pozor na pusu, neboť teď byly v dosahu Ucha. Muflonboye informovali o pohybu nepřátel ptáčci. Nakonec ale museli projít civilizovanou oblastí, kde ovšem opět Muflonboyův obleček velkou popularitu nezískal. Lidé hnali oba hrdiny vidlemi ze svých vesnic. Raději tedy utekli mimo civilizovanou oblast. Nebyl to reakční manévr. Podle rady orlice měli nejprve jít k sopce a čím více k ní stoupali, tím více ubývalo lidských obydlí.
„Přikazuji ti si tu hroznou čepici sundat!“ pustil se do Muflonboye Maxmilián, když zastavili, aby si na chvilku vydechli. „Můžeš mi to, prosím, zopakovat? Neslyšel jsem tě přes svou epickou mufloní přilbici,“ dělal Muflonboy, že nerozuměl. Maxmilián už neměl sílu se dále dohadovat a dal se do pochodu jako první. „Když je řeč o čepicích… Co je támhleto?“ zeptal se Muflonboy zezadu. Došli k barevnému předmětu a potvrdilo se jim, že jde o červenou čepici s černým kšiltem. „Vezmeme ji pro případ, že potkáme jejího majitele,“ napadlo Maxmiliána.
„Pozor, mohla by to být past! Pozoruji kolem nás čím dál více stop, kde se objevuje vždy jen jedna z páru nohou. Buď jsou to stopy lidí, kteří jednou nohou stoupli do pasti, nebo nevím. Mám navíc silný pocit, že nás někdo pozoruje. Ptáci mi to potvrzují.“
„Nemáme čas chytat špehy. Začíná se stmívat a potřebujeme najít přístřeší. Vezmeme čepici a půjdeme po stopách.“
Stopy vedly k jeskyni, ve které hořel oheň. Směle vešli dovnitř a spatřili u ohně starého muže.
„Nikdy vám nic o Lotrpíči neřeknu!“ rozkřičel se stařec na hrdiny.
„Co je lotrpíč?“
„Jaký lotrpíč?“ snažil se situaci zamluvit stařec, ale ozvěna hrdinům potvrzovala, že se nepřeslechli. Aby změnil téma, nabídl jim stařec kus pečeného králíka. Když jim ho podával, Maxmilián si všiml, že starcova pravá noha končí u kolene.
„Co se Vám stalo s nohou?“
„Dopravní nehoda,“ řekl stařec tajemně a hladil přitom ostatky své mumifikované pravé nohy, kterou měl doposud položenou vedle sebe. „Bylo to ještě před válkou. Hodně jsem tehdy cestoval. Jednoho dne jsem dostal velkou chuť na celer a jeden beduín mi vyprávěl o Lotrpíči…“ V tom se stařec zarazil a začal si pískat a zrakem jezdil po stropě, jakoby tam něco hledal.
„Nás nějaký lotrpíč nezajímá,“ řekl Maxmilián důrazně. „Ale chtěli bychom se zeptat, jestli neznáte majitele této kšiltovky.“
„Ale… Že by to byla čepice toho budižkničemu Pana X?“ Stařec plácl Maxmiliána přes ruku tak, že čepice upadla na zem. Ještě na ni plivl a třikrát dupl svou jedinou nohou. „To já jsem nejrychlejší!“ volal starý muž neuroticky a na čele mu naběhla žíla. „To já dokážu nejlépe překonat rychlost X! To JÁ!“ zopakoval několikrát nahlas, než se trochu uklidnil. „Vlastně byl jsem,“ zakončil stařec tiše svůj výstup a podíval se na ostatky své pravé nohy. Bez dalšího slova zamířil ke svému lůžku a hrdinové raději následovali jeho příkladu.
„Okradli mě! Okradli mě!“ křičel stařec, až to hrdiny vzbudilo. Ani v bílém raním svtle nemohl Stařec najít svou mumifikovanou nohu. „To musela být straka,“ řekl Muflonboy, který ještě evidentně měl mezery v poznání přírody.