6) UŠOUNOVI CHŘESTÝŠI
Topičova Lhota bylo jedno z nejrušnějších měst Miroslavova království. Tentokrát byly však ulice téměř prázdné a kdo ještě schovaný nebyl, rychle spěchal najít přístřeší. Obloha byla černá a náhle se ochladilo. Náhodného kolemjdoucího by vzhledem k blížící se bouřce překvapil počet lidí na centrálním náměstí. Jejich zraky se upíraly na dva hubené muže, kteří proti sobě stáli asi deset metrů od sebe a téměř bez hnutí na sebe s rukama u opasku koukali připraveni tasit. Oba muži měli na levém boku zavěšenou ebonitovou rourku a k pravému boku měli připnutý liščí ocas. Byla to nová zbraň vyráběná společností pohřešovaného Hermana Hnědolfa. Velká část diváků byla zvědavá hlavně na blesky, které z rourek při fouknutí létaly. Zbraň to byla lehká a nezabrala moc místa. Přesto byla velmi ničivá. Jednu nevýhodu však měla. Byl to zvuk hromu, který blesky normálně provází. Nebyl sice tak hlasitý jako při bouřce, ale krále by to stejně mohlo rušit při jeho meditaci. Teď během války král nejvíce času trávil v tranzu napojen na astrální kentus a rozdával pomocí přenosu myšlenek rozkazy svým tisíce mil vzdáleným generálům.
Král si nepřál být rušen. Vyrušit ho by bylo na vlastní nebezpečí. V mnoha přípacech to bylo totiž trestné. Proto oba muži trpělivě čekali. A v tom se to stalo. Oblohu rozčísl blesk. Oba muži rychle tasili rourku a šmrdlali jako o závod liščím ocasem, aby ji nabili elektřinou dříve než soupeř. Celou scénu pozoroval jeden z králových bílých chřestýšů. Hlavu měl položenou na paži sochy jistého králova předka a zbytek hadova těla se ovíjel kolem trupu a nohou sochy. Bylo to impozantní stvoření. Jeho tělo bylo asi pět metrů dlouhé a bylo pokryté bílými šupinami. To ale neznamenalo, že měšťané přítomnost těchto hadů oceňovali. Chování hadů bylo předmětem dohadů. Vědělo se pouze, že hadi spolupracují s vojáky, kteří se starali o pořádek v ulicích. Had kmital jazykem a pozoroval muže jako by číhal na kořist. Oba nabili rourku téměř současně, rychle ji přiložili k ústům a z plných plic do ní foukli. Oba blesky ale minuly. Míření s rourkou vyžadovalo trénink a dráha blesku nebyla úplně přímočará. Jeden z mužů se rychle vrátil k šmrdlání. Druhý ale ztratil trpělivost, rozeběhl se k oponentovi a nacpal mu liščí ocas do krku, čímž ho zabil. Had slezl ze své pozorovatelny a odplazil se. Jak by se zachoval, kdyby muži vystřelili ještě před zablesknutím, nikdo přesně nevěděl. Teď alespoň měšťané věděli, že střílet blesky během bouřky trestné nebylo. Během bouřky byl hluk nevyhnutelný. To i král Miroslav dobře věděl.
Pravda byla taková, že bílí chřestýši podléhali přímo králově vůli. Král s nimi sdílel vědomí díky astrálnímu kentusu. To, co viděli hadi, viděl i král, pokud chtěl. Měl plně pod kontrolou jejich pohyby i jejich smysly. Pokud však nechtěl, pohybovali se hadi podle vlastního instinktu. Většinou se někde slunili, ale v případě že se v jejich přítomnosti dělo něco nezákonného, byly mysticky naprogramováni na to, aby začali chřestit. Jejich chřestění bylo poté zachyceno obřím uchem na Věži slyšení. Věž slyšení byla základnou pretoriánů, kteří měli za úkol určit odkud hadův signál nebo jiný hluk přichází a poslat tam hlídku. Pachatelé vážných přestupků byli odsouzeni k trestu smrti a snědeni hady. Přesně tak skončilo mnoho lidí, kteří podcenili tento bezpečnostní systém a mluvili o králi Miroslavovi jako o Ušounovi. Ucho bylo až děsivě citlivé. Výjimečně se stávalo, že někteří královi poddaní se vzbouřili a začali na hady útočit. Bílí chřestýši ale měli magické šupiny a kdo se jich dotkl, třeba i vidlemi nebo mečem, záhadně zmizel. Nebyl sežrán, ale hned po kontaktu s hadovým tělem se jakoby vypařil a nikdo ho už nikdy nenašel.