5) POSLEDNÍ KOUSEK SVOBODY
Mezitím kdesi v Zemi krále Miroslava žila byla hezká dívka, které lidé říkali Karkulka. Miroslav byl sice špatný člověk, ale alespoň byl dobrý vojevůdce a dařilo se mu držet boje za hranicemi země. Pro Karkulčiny rodiče bylo tedy bezpečné poslat dceru přes les do babiččina domku. Dali dcerce košíček s vínem a sýrem, které měla babička tak ráda. Maminka ještě přidala pusu na čelo na rozloučenou a ještě Karkulku pozorovala, dokud nevešla do lesa a neztratila se jí z očí.
Karkulka babičku nepotkala ani venku na dvorečku, ani ji neviděla okénkem v kuchyni. Doufaje, že se babičce nic nestalo, vešla dovnitř. Babičku našla až v ložnici. Měla na sobě stále noční košili a seděla opřená o záda postele. Nejzvláštnější ale bylo, že měla babička na hlavě nasazenou roli koberce. Koberec se jí tyčil od ramen skoro až ke stropu.
Karkulka pozdravila a zeptala se „Proč máš, babičko, na hlavě ten koberec?“
„To abych si nelízala koule“ odpověděla vykutáleně babička.
„Děláš si legraci, viď? Doufám, že jsi nezkoušela zpívat.“ Bála se Karkulka o babičku. „Víš, co se stalo Helence z města. Moc ráda vždycky zpívala. A hezky. Když král zpívání zakázal, nevěděla, co bude dělat. Nasadila si na hlavu koberec v domnění, že tak její zpěv nikdo neuslyší, ale pretoriáni si pro ni stejně přišli. Jen Svatý Bureš teď ví, kde je jí, chuděře, konec.“
„Neboj se vnučko“ odvětila babička. „Měla jsem Helenku ráda, ale nechci ji následovat. Vzpomínáš si na strýčka Kulebrndu? Teď jsem s ním mluvila. Musela jsem se ale napojit na astrální kentus. Bez koberce mi to nejde. To strýček Kulebrnda je pašák. Dokáže být napojen na astrální kentus celé hodiny. A bez koberce!“
Na babičce bylo vidět, že je ráda, že se o ni její vnučka obává. Bylo ale také vidět, že ji něco neobvykle trápilo. Chvilku nevěděla, jak to má Karkulce říci. Nakonec už to v sobě nemohla zadržovat. Musela Karkulku varovat. Vybídla ji, aby si sedla ke stolu, a spustila.
„Vím, Karkulko, že chodíš k řece prdět na podpaždí. Hodně tím riskuješ. Nerada bych o tebe přišla.“
Karkulku vyvedlo z míry, že její tajemství není žádným tajemstvím. V duchu proklínala astrální kentus.
„Ale zakázané jsou jen hudba a zpěv. A navíc to chodím dělat k řece, aby to nemohl nikdo slyšet.“
Babička pohlédla z okna na vysokou ocelovou věž, kterou král Miroslav nechal před lety vystavět. Byla sice mnoho dnů cesty daleko, ale i tak bylo jasně vidět, jak nad jejím vrcholem levituje veliký ušní boltec. Byl tak veliký, že byl vidět snad z každého konce království. Babička si neuměla představit, že by mu něco uniklo. Karkulka se ale stále bránila.
„Moje podpaždí je poslední kousek svobody, který mi zbyl v tomto nespravedlivém světě!“ rozčílila se. Upustila košíček na zem a se slzami v očích vyběhla z babiččina domku do lesa.