2) DVA OTLOUKÁNCI II
Království Veky bylo několik týdnů bez krále. Ten totiž padl ve válce, která právě zuřila. Potrkal ho Hroší hoch, jeden z generálů krále Miroslava. Obyvatelé smutnili, ale zároveň byli udiveni, že se král stále mohl sám zúčastnit bojů i ve svých sto třinácti letech. Jeho věk a životní síla byly připisovány blahodárným účinkům kvalitní veky, jejíž pečení mělo ve zdejších oblastech dlouhou tradici. Nebylo teď jasné, kdo po něm usedne na trůn. Jeho dva synové byli dvojčata a měli tedy víceméně stejné právo na vládu. O několik vteřin starší Maxmilián byl velmi pohledný a měl dobré srdce. Jeho největším snem bylo nasytit chudé a hladové lidi kvalitní vekou. Mladší bratr, Sedící Býk, nebyl tak sličný a neměl ani hezké jméno. To má někdo holt peška, no. Zato byl ale velmi chytrý a vzdělaný. Zejména se vyznal v agrosymbolech. Lišil se od svého dvojčete i v pohledu na svět. Chtěl, aby tajemství veky zůstalo ochráněno. Kvůli tomu ho rada starších nakonec upřednostnila. Doba byla krutá a těžká a nebyl čas na ideály.
Maxmilián se cítil dotčen. Nelíbilo se mu, že ho druzí nepovažují za prospěšného pro vlast. Neměl sice vysokou školu jako jeho bratr, ale zato měl doma vysokou pec a to mu dodávalo sebevědomí. Sbalil si do uzlíčku zásobu veky a opustil bratrův hrad. Byl odhodlán najít způsob, jak krále Miroslava porazit a válku ukončit. Zatím ale nevěděl, jak by svůj plán uskutečnil. Vzpomněl si tehdy na radu své matky, která mu říkávala „Líná huba, holé neštěstí“. Vzal si to k srdci a ptal se každého, koho potkal: „Jak byste zničil krále Miroslava?“ Často dostal i názornou ukázku. Byl za to velice vděčný. Měl své poddané rád a těšilo ho, že mu jsou tak nápomocni na jeho misi. Po několika takových demonstracích byl už úplně zbitý a polámaný a to ještě ani nepřekročil hranici nepřátelské země, ke které mířil. Jako obzvláště památný považoval kop do koulí s otočkou proti směru rotace planety. Další zajímavý úder se jmenoval „Lariat“. Šlo o útok, kde měl útočník udeřit s rozeběhem nepřítele vniřní stranou lokte do krku. Čím více se k ní blížil, tím méně obyvatel potkával. Po cest se musel skrývat, před nepřátelskými vojáky. Chodil proto hustým lesem, kde mu stromy sloužili za trénikové panáky. Kroutil s větvemi, jako by dával ohníček Miroslavově ruce, kopal do pařezů, jako by byly Miroslavův rozkrok, a lariat trénoval tak, že s rozeběhem vnitřní stranou lokte narážel do kmenů.
Po mnoha dnech cesty se už přiblížil k hranici. Zrovna se stmívalo. V dáli viděl oheň tříčlenné předsunuté hlídky. Byl čas zúročit tvrdý trénink a pokusit se získat nepřátelskou uniformu, která by mu umožnila proniknout za hradby. Maxmilián se tedy s křikem rozeběhl proti vojákům, ale neuspěl s lariatem proti o hlavu vyššímu těžkooděnci. Vojáci ho tedy zbili a odvedli do vězení v nejbližším příhraničním táboře.